Jak jsem se dostala ke špringrovi a myslivosti?

Od malička jsem blázen do zvířat, ale nejvíce do koní a psů. Bydlíme bohužel v panelákovém bytě, kde mi rodiče pejska nedovolili. Tudíž jsem začala venčit čtyřnohé kamarády v našem domě a později i v širokém okolí.

Začala jsem chodit s přítelem a oni doma měli černou kokří dámu Varinku. Bohužel jí v době našeho seznámení bylo už deset let. Když kolem třináctého roku odešla do psího nebe, začala jsem přemlouvat o dalšího pejsánka o trochu většího. Bylo mi ale řečeno, že bouda se předělávat nebude, tak to musí být pes a rozumné velikosti, aby mu stačila J

Začali jsme listovat atlasem plemen psů, pročítat vlastnosti a vybírat "toho pravého". Nakonec jsme měli dva favority, mezi kterými jsme se rozhodovali - Německý křepelák a Anglický špringršpaněl. Byli jsme se podívat u majitelů obou plemen, kdy křepeláka měli o ulici výše a špringršpaněla příbuzní. Čistě exteriérově u nás vyhrála tmavá barva oka, jsem zkrátka na ty tmavé černochy JJJ

Obvolali jsme inzeráty a na světě byl Aránek, bylo mu tehdy 14 dní. Počítala jsem dny, které moc neubíhaly a hurá pro něj. Když jsme dorazili, chovatelé nás uvítali a chtěli nám předvést pouze pejsky z vrhu, protože jsme chtěli výhradně jen pejska. Jak už to ale bývá, proběhla k nám všechna štěňata. Byla krásná a bylo by velice těžké vybírat, kdyby se ke mně nepřiřítil jediný nejtmavší pejsek. Sedl si mi k nohám a bylo rozhodnuto!

Po čase jak rostl, mě přesvědčovali ti, kteří rozumějí exteriéru, že je velice pěkný. Byla by tedy škoda, nezkusit ho uchovnit. A protože šlo o psa patřící mezi plemena lovecká, dostala jsem se takto díky němu k loveckým zkouškám a k myslivosti.

Jak přibyl další člen naší smečky JJ

Jako druhý člen naší smečky se stala pitbulteriérka Bambi. Bambinka se ke mě dostala po rozchodu dvou kamarádů, kdy mě požádali, zda bych nevěděla o někom, kdo by se jí ujal. Bylo jí tehdy 9 měsíců a já jí znala, protože jsem jim pomáhala s výcvikem. Toto plemeno s obrovským srdcem, svou totální odevzdaností pánovi, má bohužel díky dosti lidem špatnou reputaci. Tudíž nebylo snadné jí "dobře" udat. Domluvila jsem se s kamarádem, že si jí nechám a bude bydlet u nich, aby dělala společnost jeho mamce. Dovezli jsem jí k nim a i přes jejich počáteční obavy se brzy stala zlatíčkem a mazánečkem. Naši se jí také z počátku báli. Postupně během návštěv při venčení si na ní zvykli a když se kamarádova mamka odstěhovala, tak šel "Bubíček" bydlet k nám. Velice brzy si jí oblíbili a byl to nejrozmazlenější miláček naší rodiny JJJ

A jak jsem se dostala k chovatelské stanici?

S Aranem jsme úspěšně absolvovali zkoušky z lovecké upotřebitelnosti, ale nezůstali jsme jen u nich. Začali jsme chodit na hony, kde si Aran získal obdiv myslivců pro svou pracovitost a univerzálnost. Jednomu našemu známému se líbil natolik, že zatoužil si takovéhoto psa pořídit. Slíbila jsem mu pomoc při hledání jedince a posléze i výcvik. Věděla jsem, že sestra mého Arana Any má štěňátka, a tak jsem neváhala a zavolala majiteli. Při probírání všech podrobností došlo i na to, že bych nejraději již mírně odrostlé štěně. Náhodou zde měli jednu fenečku, která byla původně zamluvená celníky na pachovou práci, ale po zrušení jejich základny zůstala u chovatele. Jmenovala se Arinka a splňovala všechny předpoklady. Dohodli jsme se a už putovala k nám do Ústí. Jenže jak už to bývá, z Arinky se vyklubala úžasně pracovní čubina, která zvládla během pěti měsíců pět zkoušek včetně všestranných. A přece nedám takový pracovní „poklad“ z ruky. Tak u nás zůstala.

Fenka byla výborná a já začala přemýšlet o tom, že by byla velká škoda, kdyby nezanechala žádné potomky. A tak vznikla naše chovatelská stanice Bohemia Jewellery.

Jak šel čas ......až ke zkouškám z výkonu loveckých psů

Poté, co jsem začala cvičit Arinku a docela nám to i šlo, zjistila jsem, že je to to pravé pro mě, že mě to baví a chci to dělat i nadále. Tak jsem začala cvičit psiska mým známým a známým známých ...... JJ

Stala jsem se členem mysliveckého tenkráte sdružení (dnes spolku) v Polepech na Litoměřicku, kde je drobná zvěř, která je velice potřebná k výcviku jak malých plemen s hlasitostí, tak především ohařů. Do tohoto sdružení jsem se dostala hlavně díky Aranovi, protože když už měl "ty" zkoušky, začali jsem chodit na hony, aby se toho využilo a aby se on vyřádil. Tam jsem se skamarádila, zjistili jaký jsem blázen a bylo. Za vstup do sdružení jsem přislíbila v budoucnosti výcvik "našich" psů. Tento slib si myslím dodržuji J a ráda.

Dále jsem se stala členem kynologické komise v Litoměřicích, kam jsem se dostala oslovením na zkouškách lovecké upotřebitelnosti. Prý potřebují takového blázna, který by si časem udělal zkoušky pro rozhodčího z výkonu pro malá plemena, kterých v našem kraji není dostatek JJ

Vzhledem k tomu, že jsem neuměla odmítnout příležitosti výcviku, dostalo se mi do ruky během jednoho roku až 5 různých psisek najednou. Nejsem zastánce jedné zkoušky, když už mám v ruce šikovného psa......a hlavně nejsem zastánce toho, aby rozhodčí měl odvedeno jen jedno plemeno a posuzoval (zvláště všestranný), protože každé plemeno má svůj styl, jinak se cvičí, chová atd. I když je pravda, že i každý jedinec od jedné rasy je jiný J Proto jsem neodmítala a neodmítám výcvik žádného psa ani plemene. Nejraději mám psa, u kterého to již někdo vzdal a nebo řekl, že je to beznadějné. To pak těší úspěch dvojnásob JJ

Díky mému nadšení a tvrdohlavosti jsem si velice rychle odvedla potřebný počet psů (na zkoušky jsem začala chodit s Aranem v roce 2003), abych mohla složit zkoušky na rozhodčího z výkonu ostatních plemen, což se stalo v roce 2006, kdy jsem se stala rozhodčím z výkonu pro ZV,PZ,LZ a BZ. Následně v roce 2008 jsem si dodělala VZ,BZH a HZ. Avšak ani toto mi nestačilo...když už jsem vodila i ty ohaře J V roce 2009 jsme se stala rozhodčí pro ZV,PZ ohařů. Následně jsem si v roce 2012 dodělala LZ,ZVP a v roce 2014 i VZ ohařů J